„V české literatuře se mi líbí zvláštní způsob humoru a ironie. I když někdy je toho až příliš

Když se podíváme do historie, snadno bychom mohli nabýt dojmu, že to byli především Češi, kteří se zasloužili nejen o rozvoj slovinského národního uvědomění, ale také kultury. Fungovalo to ale také obráceně. Dnes je skutečně nejčastěji zmiňován Jože Plečnik. Méně známý je třeba zakladatel současné české psychologie a lingvistiky Mihajlo Rostohar, který pracoval především na brněnské univerzitě. Nebo slavista Matija Murko, který byl mimo jiné prvním docentem slovanské filologie, po roce se 1920 usadil v Praze a založil Slovanský institut. Oton Berkopec je zase považován za jednoho z nejvýznamnějších pracovníků pražské Slovanské knihovny a Národní knihovny.

Mezi Slovinci a Čechy existují staletá pouta. Češi byli významnou hnací silou zvláště na přelomu 19. a 20. století, kdy v obou zemích probíhaly podobné procesy národního obrozování, které současně znamenalo oddělení od německé kultury a mentality. Oba národy se cítily být podřízeny německému vlivu, přičemž Češi byli hospodářsky i kulturně silnější než Slovinci. Čeští obrozenci často sloužili těm slovinským jako vzor a podpora.

 

Kdy dobré časy skončily?

 

Osudný přelom ve slovinsko-českých vztazích znamenal především rok 1948 a tehdejší rozkol komunistického a stalinistického tábora, kdy byla Jugoslávie v tzv. rezoluci Informbyra Stalinem označena za nepřítele socialismu a na jeho příkaz bojkotována všemi zeměmi tehdejšího socialistického tábora. Všechny styky byly přes noc přerušeny, vztahy mezi Československem a Slovinskem jako částí Jugoslávie ochladly na bod mrazu. V Československu krutě pronásledovali „titovce“, v Jugoslávii zase „informbyrovce“. Důvod, proč toho o sobě víme tak málo, vězí právě v těchto časech, protože úplná blokáda trvala více než deset let, zničila existující svazky a i později byly styky s „polokapitalistickou“ Jugoslávií přísně hlídány a omezovány na minimum.

 

Přesto lze i poté najít v literatuře příklady česko-slovinské spolupráce a její neúnavné propagátory…

 

I přes tyto krajně nepřívětivé poměry se podařilo Františku Benhartovi, překladateli slovinské literatury do češtiny, přeložit ohromné množství slovinských autorů, což vyžadovalo spoustu úsilí a odvahy. Přeložil více než sedmdesát knih, publikoval několik antologií slovinské literatury – a vychoval si zde řadu následovníků. Ve Slovinsku to bylo o něco snazší, slovinská nakladatelství a časopisy vydávaly zvláště po roce 1968 kromě české klasiky také exilovou literaturu – daleko raději než tzv. oficiální autory; v divadlech se hrály Havlovy či Kohoutovy hry. Ještě před sametovou revolucí vystudovalo na pražské FAMU několik výborných slovinských filmařů.

 

A jak vypadají česko-slovinské vztahy nyní?

 

Slovinci hrají v České republice důležitou roli i dnes – vizuální podobu TV Nova a nověji ČT realizoval Uroš Trefalt, Operu Národního divadla v Praze vede Rok Rappl Rocc, se současnou fotografií slaví úspěchy po celém světě Aleksandra Vajd, která žije a učí v Praze. Český film Mladá noc, který sklízí úspěchy na mezinárodních festivalech, režíroval Olmo Omerzu, v Praze žije slovinský básník a hudebník Andraž Polič a divadelní a filmová herečka Nataša Burger...

 

Pojďme se zkusit zaměřit jen na literaturu, slovinské tvůrce působící nebo nějak ovlivňující kulturu na území dnešní České republiky a české tvůrce na území Slovinska. Jak se navzájem vnímáme?

 

Percepce slovinské literatury v Česku je podle mého mínění velmi skromná. V posledních pěti letech jsem si ve velkých médiích všiml jen pár recenzí slovinských autorů. Skoro nic si člověk nemohl přečíst o sbírkách básní Josipa Ostiho, Andraže Poliče a Brane Mozetiče či mezinárodně úspěšných románech Gorana Vojnoviče, Andreje E. Skubice nebo Evalda Flisara.

Dost se podle mého nepíše ani o slovinských vývozních „hvězdách“, jako je třeba Drago Jančar – a to mu u nás vyšlo deset knih. Divím se, že dodnes nevyšla jediná knížka od Borise Pahora, jednoho z nejvyhledávanějších autorů v Evropě dnes – například ve francouzštině mu vyšlo šestnáct knih, v němčině třináct, v italštině dokonce pětatřicet. Ve svých devětadevadesáti letech nedávno vydal svoji padesátou knihu.

 

Slovinské literatury ale u nás vychází dost – nebo ne?

 

Když se člověk podívá na police v pražském knihkupectví, stěží najde nějaké knihy nověji vydaných slovinských autorů, o těch starších už vůbec nemluvím, ty prostě přestaly existovat. Například distributor Kosmas ukazuje na svých stránkách přibližně čtyřicet titulů od slovinských autorů, velká část jich ale není k dispozici, anebo si je musíte objednat, v knihkupectví je neseženete. Dost typický je osud antologie Krajiny za slovy (vydalo ji v roce 2008 nakladatelství BB-art), která obsahuje slovinskou poezii posledních čtyřiceti let. Ani jeden ze šestatřiceti autorů nebyl požádán o souhlas s uveřejněním, dokonce ani nevěděl, že byly jeho básně publikovány; autorský výtisk dostal teprve ve chvíli, kdy o to sám nakladatelství požádal. Kniha není dostupná v obchodech, určitě leží někde ve skladu nakladatelství. Vydání finančně podpořilo Slovinsko, stejně jako všechny knihy slovinských autorů, protože tisknout jejich díla je pro české nakladatele příliš velké riziko.

 

S takovým přístupem není moc divu – jenže oni to nakladatelé kvalitní literatury dnes nemají vůbec jednoduché, distributor si za každou prodanou knihu účtuje v průměru padesátiprocentní přirážku, nakladatel musí platit daně i z těch knih, které ještě neprodal...

 

Stejně tak je to i u nás. Jenže každý nakladatel musí udělat spoustu práce proto, aby se čtenáři o jeho knize dozvěděli, jinak celá práce ztrácí smysl. Můžou vycházet dobré knihy, ale ke čtenářům se nedostanou.

 

Jak to vypadá ve slovinských knihkupectvích – tam čtenář sežene české autory? A jaké?

 

Ve slovinských knihkupectvích je úplně normální, že najdete většinu kvalitních starších českých autorů, ale i novější knihy. Od Máchy, Boženy Němcové, Karla Čapka, Haška, Wericha přes Holana, Hrabala, Kunderu, Škvoreckého k Denemarkové, Bryczovi, Douskové a Topolovi. Překlad Fuksova Spalovače mrtvol vydaný nakladatelstvím Modrijan v roce 2008 byl dokonce oceněn jako nejlepší překlad roku. Knihy českých autorů se zhusta dočkají skutečné publicity a kvalitních recenzí. Slovinské časopisy (Sodobnost, Lirikon, Poetikon, Vpogledi, Mentor, Lokutio) dost dobře přijímají současnou českou literaturu a publikují překlady, čeští autoři pak bývají častými hosty významných mezinárodních festivalů ve Slovinsku (Vilenica, Lirikonfest, Revija v reviji, Zlati čoln). Ve Slovinsku působí dost velká skupina překladatelů české literatury (např. Nives Vidrih, Jaroslav Skrušny, Tatjana Jamnik, Anjuša Belehar, Jernej Juren).

 

Ovlivňují se čeští a slovinští autoři i dnes? Vědí o sobě?

 

Mně se zdá, že na obou stranách je o literaturu strašně malý zájem. Zda se obě literatury nějak ovlivňují a obohacují, to nemůžu říct. Myslím, že spíš ne. Vztah českých literárních časopisů ke slovinské literatuře je všelijaký, v poslední době se ale přesto podařilo prosadit několik cyklů slovinské poezie například do časopisu Protimluv, Psí víno, Host, Navýchod...

 

Vzhledem k prostoru, který u nás dostává slovinská literatura v porovnání s jinými zeměmi, se zdá, že není nač si stěžovat – přece jen jde o „malý“ jazyk, a přesto se mu dostává dost pozornosti. Nebo je to jinak?

 

Zdá se mi, že velmi dobrým testem vnímání slovinské literatury v Česku byl nedávný Měsíc autorského čtení, který organizovalo nakladatelství Větrné mlýny a probíhal celý červenec v Brně, Košicích, Ostravě a Vratislavi. Větrným mlýnům patří velký dík za to, že se do něčeho takového pustily.

Slovinsko bylo čestným hostem, v průběhu celého měsíce se představilo jednatřicet autorů, které můžeme ve Slovinsku považovat za „první ligu“ – takže není žádné neštěstí, že se nepodařilo získat například Drago Jančara nebo Slavoje Žižeka. Autoři většinou představovali nové texty, takže bylo třeba nově připravit překlady. Jak je něco takového náročné připravit organizačně, když mají autoři ve čtyřech dnech projet čtyři města ve třech zemích a mezitím už v tom prvním městě začínají vystupovat další, asi není třeba dlouze líčit.

Samozřejmě že organizátor nemá na návštěvnost velký vliv, takže publikum bylo pravidelně početnější na vystoupení českých a slovenských autorů. České publikum, čtenáři, ale také redaktoři časopisů, nakladatelství, kritika, básníci a spisovatelé, média, dovolím si to říct, velice málo využili této možnosti poznat kvalitní slovinskou tvorbu, která se od české dost liší. Kdyby přišli, zjistili by, že nemají žádný důvod takovou „malou“ literaturu podceňovat. Velkou roli tady ovšem hrají média a musím říct, že se o slovinské autory zajímala jen výjimečně.

 

Můžu jen poznamenat, že na mezinárodních festivalech v zahraničí je to právě naopak – je-li český autor čestným hostem, tak se k němu jako k čestnému hostu skutečně chovají, nemá pocit, že je tam jen do počtu. To je asi ta příslovečná česká pohostinnost, že.

 

No asi jo – ale abych jen nekritizoval. Výborný nápad byl natočit literární večery v přímém přenosu. I po skončení festivalu je tak možné prohlédnout si záznamy všech večerů na YouTube nebo na stránkách MAČ.

 

To znamená, že se toho děje dost, ale nedostává se tomu pozornosti, má to malou odezvu?

 

Myslím, že příležitosti, které se objevují, viz právě nedávný MAČ, jsou často z nejrůznějších důvodů využity jen minimálně. Je to velká škoda, protože je v tom spousta práce mnoha lidí, která nakonec přijde vniveč. Ale stejně doufám, že MAČem to nekončí, že to pořadatelé a překladatelé dokáží ještě dál nějak využít. Musím ale říct, že ani na Slovinsku spoustě lidem nedošlo, jakou možnost slovinská literatura tímto festivalem dostala. Aby se celý měsíc představovali slovinští autoři najednou ve čtyřech městech tří zemí – to se dosud nestalo a nemyslím si, že se ještě kdy stane.

 

Kdyby se podobný festival odehrával ve větší zemi, větších jazycích – to by asi byl v médiích větší poprask…

 

Asi ano, tak to teď bohužel chodí. Když jsou tvoje básně přeloženy do španělštiny nebo angličtiny, máš najednou ohromnou možnost oslovit spoustu čtenářů najednou. To je samozřejmě lákavé. A komerčně zajímavější.

 

Na území Slovinska se propagování českých prozaiků i básníků věnuje několik vynikajících překladatelů a nakladatelství, velmi důležitou roli hrají také organizátoři různých kulturních akcí a festivalů. Věnuje se někdo slovinským autorům v Česku s podobnou důsledností také?

 

V České republice působí několik výborných překladatelů, následovníků Františka Benharta, jako jsou Aleš Kozár, Petr Mainuš, Libor Doležán, Kamil Valšík, Hana Mžourková, Radek Novák a další. Slovinsko jim umožňuje účast na literárních festivalech a překladatelských seminářích, přiděluje tvůrčí stipendia a tvůrčí pobyty, spolufinancuje překlady a tisk. Pokud vím, překladatelé z češtiny do slovinštiny podobné možnosti z české strany téměř nemají. Můžou být rádi, když někdo jejich překlad publikuje, a když za něj ještě dostanou honorář.

 

Co tě dokáže nadchnout v české literatuře, ať v próze či poezii?

 

V jakékoli, nejen v české literatuře ocením, když se autor nepřetvařuje. Když je autentický. Když má nadhled a je schopen najít vlastní originální způsob, jak něco použít, rozvíjet v básni, v próze či v dramatu. V české literatuře se mi líbí zvláštní způsob humoru, ironie, i když se mi zdá, že někdy je ho až příliš.

 

Vidíš nějaké zásadní rozdíly mezi českou a slovinskou současnou tvorbou? Nemůžu si pomoci, ale když hodnotím současnou slovinskou literární tvorbu, zdá se mi, že zažívá dobu velkého rozkvětu. Tolik kvalitních autorů a tak výborná poezie na tak malou zemi, to je až zarážející. Zdá se ti to také? Čím bys to vysvětlil?

 

Jsem rád, že to tak vidíš. Jednak je to stále ještě pravda; psaní literatury a uměleckou tvorbu ještě nikdo na světě nedokázal zastavit, ani války. Ale současná krize nepříznivě ovlivňuje i kulturní sféru ve Slovinsku. Peněz na kulturu je stále méně. Politici se rozhodli škrtat bez ohledu na následky a na to, že „úspory“ v kultuře budou minimální. A přitom stát z kultury (nejen z knih) prostřednictvím daní dostává daleko víc peněz, než do ní vkládá.

 

Vždycky jsme vzhlíželi k tomu, jak je systém podpory kultury na Slovinsku propracovaný. Zdá se, že už to přestává být pravda...

 

Vláda ruší instituce, které přidělovaly granty na kulturní činnost, např. rozpočet agentury, která měla spolufinancovat vydávání umělecké a vědecké literatury, zredukovala na polovinu. Nikdo zatím neví, co s vydáváním knih bude. Podpora vědecké literatury se úplně zastavila. A přitom prý financování této agentury stálo zhruba tolik, jako dva slovinští vojáci na misi v Afghánistánu...

 

Jsi editorem a spolupřekladatelem antologie současné slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím, která by měla vyjít začátkem příštího roku. Antologie mapuje slovinskou poezii od roku 2000 a zahrnuje padesát autorů, přičemž bylo velice těžké se do tohoto čísla vejít.

 

No, musím podotknout, že ta antologie je naše společná práce. Náš zdroj jsou výlučně básnické sbírky, vydané od roku 2000. Doslova jsme se museli zastavit u padesáti autorů, přičemž ročně ve Slovinsku vyjde 250–300 básnických knih v nákladu 300–500 kusů, což dva miliony Slovinců zvládnou koupit a možná i přečíst.

 

Možná bys mohl uvést nějaké české autory – básníky i prozaiky, kteří podle tebe přesahují zdejší průměrnou tvorbu; a současně i slovinské autory na Slovinsku – je mezi nimi nějaký rozdíl?

 

Mezi českými prozaiky posledních deseti let, kteří jsou pro mě důležití, bych zmínil Jáchyma Topola a Radku Denemarkovou. V poezii pro mě byly velkým objevem básně Violy Fischerové, zvláště Zádušní básně za Pavla Buksu, její výjimečný, vysoce etický vztah ke světu, k bolesti, ke ztrátě. Slovinští čtenáři ji dosud mohli poznat jen krátce, časopisecky. Svou lyrikou, lapidárností a zhuštěností mě stále znovu přitahují básně Petra Hrušky. Svým přístupem je pro mě šokující Pavel Novotný, například tím, jak dobře dokáže formulovat základní lidské situace a rozpoložení lidí na okraji, ale také způsobem, jakým jeho básně vznikají a jak je interpretuje. Básně Petra Hrušky byly ve Slovinsku publikovány víckrát, před několika lety mu vyšla samostatná sbírka, tvorba Pavla Novotného byla představena jen v malém průřezu časopisecky, ale myslím, že jeho čas i tady teprve přijde.

 

Co připravuješ pro slovinské čtenáře z české literatury zajímavého?

 

V nakladatelství Sodobnost International vyjde můj překlad Balabánova románu Zeptej se táty. Konečně bude mít slovinský čtenář příležitost číst jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších českých prozaiků! Balabánův styl psaní nemá ve slovinské literatuře tematicky ani stylově obdobu. Časopis Sodobnost (Současnost, vychází už od roku 1933!) si objednal výběr poezie Radka Fridricha a jistě se kromě toho najde něco dalšího.