Časopis spojuje na třiceti stranách slovem i obrazem v trojhlas slovinskou a srbskou poezii spolu s někdejším a současným pohledem na pospolitost jihoslovanských národů. Martin Tomášek, který přednáší na bohemistice Ostravské univerzity, analyzuje a cituje, jak čeští autoři 19. století viděli například korutanské Slovince a přidává ještě svůj vlastní cestopis pouti z Terstu na Slovinsko, do Lublaně a odtamtud do Bělěhradu. Jeho velmi zajímavá a literárně podnětná  reflexe současnosti o kdysi společném jihoslovanském prostoru se především pokouší rozbít české (ale také naše, slovinské) stereotypy o Slovinsku a Srbsku.

Krátce bych se zdržel především u slovinské části. S výborem básní v novém čísle Protimluvu jsou představeni Stanka Hrastelj, Jure Jakob, Andraž Polič, Meta Kušar a poněkud obsáhleji také Primož Repar. Posouzení výboru slovinské a srbské poezie nechám na čtenářích. Zmíním jen krátce, že ačkoliv jde o úsek generačně podobný, poetikou se od sebe srbští a slovinští  autoři radikálně liší. To je to, co srbské a slovinské poezii zůstalo společného dodnes, přestože obě kultury už dvacet let nekoexistují v jednom státě a zdaleka nejsou spojeny tak těsně jako kdysi. Tematicky, stylem i výrazem se totiž vždy od sebe velmi lišily. Nový a svým způsobem tragický rozdíl mezi nimi je ten, že nĕkolik srbských básníků, představených v Protimluvu, se před vládnoucím režimem rozprchlo po světě, zatímco ze slovinských básníků nežije doma pouze Andraž Polič – ten je však „milostný emigrant", se svou láskou, slovinsko-českou herečkou Natašou Burger, našel domov v Praze.

Přehled slovinské poezie od osmdesátých let dodnes podala ve svém eseji dr. Irena Novak Popov, profesorka na Filozofické fakultě Univerzity v Lublani.

Tato studie podle mě vyvolává dojem, že hlavní proud slovinské poezie a literatury byl v 80. letech stále ještě pod silným vlivem tehdejší politiky. O tom, že by se politické postoje odrážely v poezii přímo, se dá těžko mluvit už od konce 50., částečně 60. let. Ale můžeme tyto úvahy připustit, tak jako tak jsou legitimní.

Pravdou je především to, že zvláště spisovatelé byli svým způsobem silnou a vlivnou vnitřní politickou opozicí; zvláště od 80. let dál se výrazně angažovali v pokusech o demokratizování slovinské a vůbec celé jugoslávské vlasti. Jsou považováni za hlavní nositele boje za samostatné a demokratické Slovinsko. Tehdejší vláda v Lublani jim angažování pro politický pluralismus umožňovala a více či méně ho využívala pro svůj prospěch. Úměrně s tím, jak dlouho je Slovinsko svobodné, se snižuje politický prostor pro umělce.

Jedná se o velmi reprezentativní průřez současné slovinské poezie zavedených básníků, poezie, kterou píše už ne nejmladší básnická generace. Meta Kušar, Andraž Polič a Primož Repar publikovali poprvé v první polovině 90. let, dva mladší autoři Stanka Hrastelj v roce 2005 a Jure Jakob v roce 2003. Všech pět patří mezi nejvýraznější představitele současné lyriky, jsou však mezi nimi zřetelné generační rozdíly, které je možno vysledovat také v jejich různé poetice. Krátké poznámky o autorech, publikovaných v Protimluvu, popisují také krátce jejich poetiku, při tom zobecnění se dá říct, že jde o popis výstižný, takže ji nebudu dále rozebírat. 
Jejich poezie je zřetelně autonomní, intimní, zvnitřněný výraz reálného světa. Takto se autonomně pohyboval a stále ještě pohybuje také lyrický subjekt, od nihilismu až k ontologickým otázkám. Domnívám se, že poznámky o básnících napsali sami jejich překladatelé. Pouze o dvou básnících napsali poznámku dva rovněž velmi výrazní slovinští básníci, Peter Kolšek o Metě Kušar a Maja Vidmar o Primoži Reparovi. Pod překlady jsou podepsáni Jana Šnytová, v Lublani žijící ostravská rodačka, Petr Mainuš a Aleš Kozár, všichni tři výborní překladatelé, jimž je slovinská literatura více než vděčná za jejich překladatelské dílo a promoci slovinské literatury v České republice. Jde zkrátka o výborný výběr, a nejen proto je svým rozpětím poetiky a básnického jazyka důležitý také pro nás, Slovince.

Martin Tomášek čtenáři dává najevo, jak vznikla kombinace Trojhlasí česko-slovinsko-srbské. Avšak v České republice, a nejen tady, byla a ještě stále je spíše výjimka, když někdo pozná rozdíl mezi jazyky a kulturami národů, které kdysi žily v jednom státě na jihozápadě Balkánu, mám-li se vyhnout slovu Jugoslávie. O tomto jevu pěkně píše ve svém úvodu také Martin Tomášek. Ale nebudu zabíhat do podrobností a dále popisovat jednotlivé rozdíly mezi národy, jakož i schopnost či vůli pojmenovat skutečné důvody, proč se stát nakonec rozpadl.

Dnes, kdy jsou všechny tři národy samostatné, v mnohém mezi sebou nesouhlasí, dělají si dokonce navzájem potíže, se může někomu zdát spojování zvláště Srbů a Slovinců do jednotného celku v časopisu jako protimluv. Historicky nezpochybnitelná skutečnost  je však taková, že všechny tři národy, Češi, Srbové a Slovinci – a přidal bych k nim taky Chorvaty a Slováky, byli kdysi spojeni daleko více než v současné době. Především se navzájem kulturně obohacovali, inspirovali se navzájem, vyměňovali si umělce, přebírali slova a fráze, dokonce lidové písně, a to jak melodie, tak i texty. To jsou víceméně známá fakta.

Spojení v Trojhlasí česko-slovinsko-srbské v Protimluvu je podle mého mínění velice šťastná náhoda a nejenom to – jedná se také o dobře pojatou společnou akci mezinárodního projektu Časopis v časopise, který už nĕkolik let vedou slovinský časopis a nakladatelství Apokalipsa v Lublani pod vedením Stanky a Primože Reparových.

Peter Kuhar (1944) studoval slavistiku na Univerzitě v Lublani. Pracoval jako redaktor kulturní redakce ve slovinské televizi (Televizija Slovenija). Píše a publikuje reportáže, novinové články, kritiky, eseje, novinové a rozhlasové příspěvky, literární překlady a pohádky. Od prosince 2007 je členem slovinského PEN klubu. 

do češtiny přeložila Lenka Daňhelová

https://www.literarni.cz/rubriky/aktualni/clanky/trojhlasi-cesko-slovinsko-srbske-v-casopise-protimluv_8646.html